Vážení učitelé.
Vám všechna čest, že se snažíte vychovávat český národ.
Že vytváříte budoucí českou inteligenci.
Je to hlavně ve vašich rukou.

Několik let jsem učil na vysokých školách, a za tu dobu jsem leccos objevil. Učení mě baví. V následujících odstavcích bych chtěl předat pár zkušeností z výuky na vysoké škole. Mohlo by se to hodit doktorandům či mladým učitelům, kteří si hledají vlastní koncepci výuky.

Snažil jsem se nadchnout studenty pro danou věc a vypěstovat jejich vztah k předmětu. Vždyť první kontakt s každým předmětem určuje, jak na něj studenti budou v budoucnu nahlížet. Pokud je to nadchne, tak se o tom budou chtít dovědět více. Pokud ne, tak už se k tomu nevrátí.1

Mrzí mě, jak se někteří studenti chovají2 a také jak to na některých školách funguje. Trochu je to dáno naší kulturou a taky dnešní dobou. Studenti jsou děsně pasivní. Mají představu, že si sednou do lavice, zasunou si do hlavy trychtýř a učitelé jim tam vše nalijí. Tento přístup vůbec nerozvijí kreativitu a myšlení. Studenti se akorát naučí papouškovat to, co slyší, a používat návody z kuchařky. To není dobře. Je to podobné jako s učením cizých jazyků. Jedna věc je pasivně rozumět a druhá věc je umět mluvit. Přeci nechcete, vážení učitelé, aby studenti pasivně rozuměli vašemu výkladu, ale neuměli myslet. Učitel by se měl snažit s touto pasivitou bojovat. Někteří učitelé ji bohužel tvrdě podporují. Studenti, kteří přemýšlí, jim totiž komplikují život hloupými dotazy.

Nemá smysl nadávat na systém školství v České Republice. Vždyť při výuce se setká jen učitel a jeho žáci. Nikdo další. Záleží hlavně na učitelích, jakým způsobem bude probíhat výuka.

Učitel by se měl neustále vzdělávat, prahnout po vědění. Neměl by dělat věci jistým způsobem jen proto, že ho to tak někdo naučil. Měl by vědět, co dělá a proč. Krásně to popisuje následující vtip.3

Pochutnalovi budou mít k nedělnímu obědu husu. Při té příležitosti se manžel ptá ženy: “Mařko, proč vždycky uřízneš té huse stehna a upečeš tu husu bez nich? Já mám stehna ze všeho nejraději.” “Já ti ani nevím, ale moje maminka to tak vždycky dělala.” “Tak se jí zeptej.” Při návštěvě maminky se jí na to ptají a ona jim odpoví: “Já ti nevím, ale moje maminka to tak vždycky dělala.” Tak se jdou zeptat prababičky a ta jim odpoví: “No já nevím, proč to holky děláte vy, ale za nás dělali děsně malý trouby.”

Jak bojuji s pasivitou studentů já? Osvědčilo se mi přidat do výuky zážitkovou formu. (Už jste zkoušeli řadit studenty do řady podle velikosti předem zvoleným třídícím algoritmem?) Abych studenty více zaujmul, tak některé úlohy zadávám jako problém ze života (něco, co studenty zajímá4). Občas udělám soutěž o to, kdo vymyslí lepší řešení, nebo která skupina ho vymyslí rychleji. Samozřejmě s vtipnou odměnou pro vítěze (například v soutěži o nejefektivnější algoritmus, ve kterém se hází vajíčka z mrakodrapu, je odměnou velké čokoládové vejce).

Rád nechávám studenty, aby sami navrhli, jak se má postupovat, a pomocí nápověd je směřuji k cíli. Sice to trvá déle, ale má to pro studenty úplně jiný význam. Místo pasivního přijímání informací zkouší aktivně přemýšlet. Pokud si na to přijdou sami, tak si to daleko lépe zapamatují.

Ve cvičeních se snažím, aby každý zkoušel pracovat na svém vlastním řešení a ne aby se všichni koukali na toho “chudáka” u tabule. Když už se něco řeší u tabule, tak by to mělo být efektivní. Když všichni řeší úlohu po svém do sešitu, tak jsou všichni aktivní na 100\%. Když stejnou úlohu řeší někdo u tabule, tak je aktivní 1 člověk (ten co je u tabule) a ostatní jsou pasivními posluchači nebo opisovači. Na druhou stranu, občas je potřeba u tabule zopakovat teorii nebo ukázat vzorové řešení. To by mělo být připravené a efektivní.

Proti tomu, aby studenti prezentovali své řešení u tabule, jde fakt, že se většina studentů neumí vyjadřovat. Když jsou u tabule, tak to z nich leze v nesrozumitelné podobě a nebo jako z chlupaté deky. Přesto jsem se rozhodl poskytovat studentům omezený prostor, aby si zkusili se vyjádřit. Kde jinde se to mají naučit, když ne tady? Pokud se studenti naučí vyjadřovat se, tak dostanou do života mnohem více, než ze samotné náplně cvičení. Ocení to vyučující ve vyšších ročnících, budoucí zaměstnavatel i všichni kolegové z týmu, ve kterém bude student pracovat.5

Moje běžné cvičení vypadá tak, že si donesu vytištěné příklady, které postupně řešíme. Zadám příklady a pak studenty obcházím a ptám se, jak jsou na tom a na co už přišli. Jako správný průvodce jim řeknu: “Tudy cesta nevede. Podívej se na tenhle protipříklad.” a nebo je naopak povzbudím či nasměruji správným směrem: “Paráda, už to máš skoro vyřešené. Zkus ještě vymyslet, jak to udělat, aby\dots. ”. Díky tomu každý dostane skoro individuální přístup. Na závěr poprosím nejlepšího řešitele dané úlohy, aby své řešení prezentoval na tabuli.

A co když jsou studenti stále pasivní a nechtějí nic dělat? Tak nic, vy jste zkusili všechno možné a přeci nebudete “házet hrách na stěnu”.

Jaký učitel, takoví studenti. Na studenty se ohromě přenáší to, v jakém stavu je učitel. Hodně dělá pozitivní očekávání. Pokud studentům řeknu, že jim věřím, že to zvládnou, že je to jednoduché, tak to tak vezmou a budou šikovní. Pokud jim řeknu, že to stejně nepochopí, tak se ani nebudou snažit.

Pozor na projekci vlastního já. Někdy si myslím, že jsou studenti unavení, ale jsem to jen já, kdo je unavený. Podobně si mohu myslet, že jsou studenti nadšení, ale jsem to jen já, kdo je skutečně nadšený.